Troufnu si možná trochu drze říct, že "svoje" děti už znám jako svoje boty. Když s někým trávíte tolik času, povídáte si o všem možném, čtete to, co děti píší, mluvíte o tématech, které někdy bývají i doma tabu, učíte se společně od prvních písmenek, nasloucháte a vnímáte i drobné změny, jen tak něco vás nepřekvapí.
Ale oni jo, třeťáci moji. Překvapují stále. Pořád se od nich učím a někdy je to vysilující a někdy nabíjející a vždycky energeticky vydatné...
Jako třeba dneska. Začalo to vlastně už včera večer, kdy mi volal jeden tatínek, že dcera možná nepřijde do školy, protože jí není dobře - a ona brečí, že do školy musí, protože má dneska důležitou práci, kterou potřebuje dodělat...
A tak přišla.
V druhém bloku jsme měli centra. V matematice počítáme v přípravě na dvojkovou soustavu (groše v kouzelné zemi Biland). V centru čtení a psaní řešíme reklamace a vše s tím spojené. A v centru aktivit zakládáme svoji firmu - od produktu přes výrobu, marketing až obchod. Práce až na hlavu.
